A. Seďa: NATO není pouze vojenská, ale především politická mezinárodní organizace
13.05.2019 Úvaha bývalého kolegy Bohuslava Chalupy na téma investic do obrany, o vztazích v NATO, o domácím obranném průmyslu či o evropské bezpečnosti, zřejmě neměla za cíl rozpoutat diskusi, nicméně já si přesto dovolím stručný komentář a několik poznámek.
Předně je třeba zdůraznit, že Severoatlantická aliance není pouze vojenskou, ale je především politickou organizací. Vždyť článek 1 Washingtonské smlouvy se zřetelně odvolává na Chartu OSN a snahu o řešení sporů mírovými prostředky. A vrcholným politickým orgánem NATO je Severoatlantická rada (NAC) a Vojenský výbor (MC), jako nejvyšší vojenský orgán, poskytuje NAC vojenské poradenství a doporučení. Tím je MC podřízeno NAC.
Proto nelze souhlasit s tezí, že je obcházena demokratická kontrola armády či že by NATO mělo řešit pouze bezpečnostní otázky. To, že se poukazuje na prosazování ekonomických a obchodních zájmů ukazuje na plnění si článku 2 Washingtonské smlouvy o podpoře vzájemné hospodářské spolupráce a na článek 3 k rozvíjení individuálních a kolektivních schopností členských zemí NATO. Prostě Washingtonská smlouva je z tohoto pohledu komplexní.
Tady problém nevidím a je zřejmé, že každá země si buduje své obranné schopnosti a je jen na ní, kolik financí ze svých rozpočtů věnuje zbrojení. 2% HDP je sice závazkem, nicméně nevymahatelným. Daleko důležitější je rozložení těchto výdajů, a to tak, aby na investice zůstalo minimálně 20% rozpočtu. A o tyto výdaje usilují světové zbrojovky a opět je to na rozhodnutí vlád jednotlivých členských zemí, odkud výstroj, výzbroj a vojenskou techniku nakoupí. Přesto každý rozumný stát si zachovává své schopnosti vývoje, inovací a výroby v rámci národního obranného průmyslu. Takže pak není divu, že NATO disponuje různými zbrojními platformami. Nicméně existují požadavky Aliance na kompatibilitu a plnění norem STANAG. Tak jako existují mechanismy NATO na certifikaci vojenských jednotek.
Lze souhlasit, že problém 2% HDP souvisí i s druhem výdajů, které jsou či naopak nejsou do těchto nákladů započítávány. Proto je důležité srovnávat srovnatelné. Zároveň by mělo na prvním místě platit, že obranné výdaje je třeba sledovat z hlediska hospodárnosti, efektivity a především z pohledu zvyšování vojenských schopností. Mohu souhlasit s tezí, že nelze vést minulé války a že je třeba pohlížet na současné a budoucí hrozby. To ovšem neznamená rezignaci na konvenční výzbroj či pouhé zaměření se na kybernetickou či raketovou obranu. Dokonce bych se neodvažoval tvrdit, že dvaceti šesti tisícová armáda je nicotná. Přece záleží na jejích schopnostech, na technice a vybavení či na schopnosti kompatibility k začlenění se do většího a silnějšího uskupení, v tomto případě NATO. A zkušenosti ukazují, že přes všechny problémy, které česká armáda má, se za své vojáky stydět nemusíme.
S čím bych souhlasil, je nutnost jistého probuzení národního uvědomění se k zajištění obrany a bezpečnosti země. Nejde přitom jen o výchovu veřejnosti o tom, jak se chovat v krizových situacích, ale jde zejména o posílení soudržnosti společnosti jako celku. Zde může sehrát významnější úlohu POKOS. Osobně podporuji, aby se ČR více zapojila do mezinárodních vyzbrojovacích programů v rámci NATO či EU ke zvýšení své obranyschopnosti a bezpečnosti, konkurenceschopnosti, výzkumu a vývoje i tolik kritizovaného obchodu s vojenským materiálem. Jen laik či nepřítel může tvrdit, že si zachováme své vojenské a bezpečnostní schopnosti bez podpory našeho obranného průmyslu.